Stavba těla ryb

Základním tělesným tvarem je vřetenovitý tvar, který umožňuje rybám pohyb s co nejmenším odporem. Tento tvar má v závislosti na způsobu života řadu modifikací a odchylek.
Ryby se pohybují vlněním, které začíná v přední třetině trupu a šíří se k ocasní ploutvi. Pohyb usnadňuje plynový měchýř, který je vyplněn vzduchem. U některý druhů plynový měchýř chybí a to hlavně u druhů žijících u dna.

Tělo ryb tvoří tři základní části, a to hlava, trup a ocas. Na těle se nachazejí ploutve.

Hlava

Na Hlavě lze rozlišit ústa (tlamu), oči, čichové jamky a skřelová víčka. Při popisování hlavy lze použít označení temeno pro její horní část a spodina pro její dolní čast. Mezi hlavou a trupem jsou párové žaberní otvory.

Ústa

Jsou tvořena horní a dolní čelistí. Některé druhy je mají lemovány masitými pysky (kaprovití).
Obecně mají nedravé ryby ústa malá, bezzubá. Dravé ryby mají ústa vždy relativně velká, často široce rozeklaná (štika obecná) a až na výjimky (bolen dravý) ozubená. U starších mlíčáků lososovitých ryb dochází k typickému hákovitému zahnutí dolní čelisti. Podobně je tomu u bolena dravého, kde hák zapadá do jamky v horní čelisti. Hlava vybíhá u některých ryb ve více či méně výrazný rypec (např. parma obecná, ostroretka stěhovavá, jeseteři). Čelisti některých ryb mohou být vysunovatelné a ústa pohyblivá (cejni). V okolí úst, nejčastěji v koutcích nebo na dolní čelisti, mohou mít některé ryby vousky. Plní především funkci orgánů chuti a hmatu.

Utváření úst a jejich umístění na hlavě je velmi variabilní. Souvisí především se způsobem příjmu potravy.
Horní (svrchní) ústa – dolní čelist je delší než horní. Tento typ se vyskytuje u ryb žijících při povrchu vodní hladiny (např. ouklej obecná).
Koncová (střední) ústa – obě čelisti jsou přibližně stejně dlouhé. Je to nejčastější typ, charakteristický pro ryby žijící ve středních vrstvách vody.
Spodní ústa – horní čelist je delší než dolní. Spodní ústa jsou typická pro ryby žijící převážně u dna, u nichž převažujě bentická potrava (parma obecná, podoustev říční).

Oči

Zrakové ústrojí ryb je vyvinuto do vodního prostředí, a proto zde nenajdeme víčka ani slzné žlázy. Rybí oko je podobné oku obratlovců, ale čočka je téměř kulovitá. Další části jsou podobné jako u obratlovců. Rohovka chrání oko před poškozením, duhovka bývá zbarvena velmi různě, čočka je kulovitého tvaru a je přitahována dozadu směrem k sítnici malým svalem (Hallerův zvonek), čímž je nahrazována akomodace známá u savců.
Ryby vidí zhruba na vzdálenost 5 až 10 m. Oko je pohyblivé a je jedním ze základních ukazatelů zdravotního stavu ryb. U některých ryb jsou oči posunuty více na temeno (hrouzek obecný), u jiných naopak ke spodině hlavy (tolstolobik bílý).

Čichové jamky

Čichový ústroj je v čichových jamkách umístěných mezi tlamou a očima. Každá jamka je kožní řasou rozdělena ve dvě poloviny. Stahováním a povolováním svalů nasávají přední otvory vodu, „ochutnávají“ ji, poněvadž o čicháni v kapalině nelze dobře mluvit, a zadní polovinou odtéká voda zase z jamky ven. Čichový ústroj není spojen s dutinou ústní.

Skřelová víčka

Žábry jsou uloženy v žaberní dutině po obou stranách hlavy. Proti poškození zvnějšku je celé žaberní ústrojí chráněno skřelovým víčkem, které uzavírá žaberní dutinu. Na vnějším okraji skřelového víčka je pružná kožní skřelová blána, která žaberní dutinu dokonale uzavře při nádechu, aby čerstvá okysličená voda vnikala dovnitř pouze ústy.

Trup a ocas

Trup je vymezen vpředu zadním okrajem skřelového víčka a sahá až k řítnímu otvoru (k počátku báze řítní ploutve). Je na něm možné rozlišit část hřbetní, boky a část břišní. Specifickým útvarem je u některých druhů ryb ostrá brišní hrana zvaná kýl. Může být různě dlouhý, ošupený nebo bez šupin.
Ocas ryb je část těla od řítního otvoru (začátku báze řítní ploutve) až k bázi ocasní ploutve. Jeho zadní část, od konce báze řítní ploutve, bývá označována jako ocasní násadec.

Ve vymezení hranice mezi trupem a ocasem existuje značná názorová nejednotnost. Novější pojetí, zohledňující spíše zootechnický přístup, považuje za tuto hranici konec báze řítní ploutve. Pak trup ryby končí až v místě, kde končí základna řítní ploutve, a ocas ryby je totožný s ocasním násadcem. (Vzhledem k tomu, že konec báze řítní ploutve je značně variabilní znak, je toto vymezení z anatomického hlediska nesprávné.)

Ploutve

Ploutve jsou speciální orgány pohybu ryb. Jsou to kožní útvary vyztužené kostěnými ploutevními paprsky.
Ploutve se rozdělují na:

• Párové
  • – prsní (pinnae pectorales)
  • – břišní (pinnae ventrales)
• Nepárové
  • – hřbetní (pinna dorsalis)
  • – ocasní (pinna caudalis)
  • – řitní (pinna analis)
  • – tuková ploutvička (pinna adiposa)

Ploutevní paprsky jsou kostěné útvary, které vyztužují ploutve s výjimkou tukové ploutvičky. Tvrdé paprsky jsou neohebné, nerozvětvené. Jsou různých tvarů, někdy hladké ostnité (ostnoploutví), někdy pilovité (kapr obecný). Měkké paprsky jsou ohebné a v určité výši se větvovitě rozbíhají.

Ploutve ryb se uplatňují při udržování rovnováhy a pohybu. Mohou plnit i řadu dalších funkcí. Napřimování tvrdých ploutevních paprsků je obranným reflexem ostnoploutvých ryb. Mouhou sloužit k úpravě trdliště. U ryb pečujících o jikry je pomocí pohybu párových ploutví přiváděna k jikrám čistá voda. V utváření, velikosti a umístění ploutví na těle ryb existuje značná variabilita.

Nepárové ploutve

Hřbetní ploutev

Plní u většiny ryb funkci jakéhosi kormidla. Většinou je uprostřed hřbetu, její báze bývá obvykle v místě největší výšky těla. U některých ryb posunuta dozadu (štika obecná, ostrucha křivočará, jeseteři). U štiky je současně posunuta dozadu také řítní ploutev. Vzniká tak velká plocha tvořená ocasním násadcem a nepárovými ploutvemi, která umožňuje prudký pohyb vpřed při lovu potravy. Sumec velký má hřbetní ploutev velmi malou, umístěnou blízko za hlavou. Úhoř říční má nepárové ploutve srostlé v souvislý ploutevní lem. Tvar zvětšené hřbetní ploutve lipana podhorního je u něj výrazným znakem pohlavního dimorfismu.

Dvě hřbetní ploutve mají ryby z řádu ostnoploutví. Přední je vyztužena tvrdými, zadní měkkými paprsky. Zatímco u okounovitých ryb je přední hřbetní ploutev větší než zadní, u okounkovitých je to naopak. Mezi oběma ploutvemi je buď mezera (okoun říční, candát obecný), nebo jsou srostlé (okounek pstruhový). Dvě hřbětní ploutve má také mník jednovousý, přičemž druhá je nápadně dlouhá. Zvláštní uspořádání je u koljušky tříostné. První hřbetní ploutev je přeměněna v tři samostatné ostny (trny). Napřimování tvrdých paprsků hřbetní ploutve a napřimování a roztahování paprsků prsních ploutvích je u některých výše uvedených ryb důležitým obranným reflexem.

Ocasní ploutev

Uplatňuje se při pohybu ryb. Ten je vyvolán především pohyby boční svaloviny trupu a ocasu. Tyto pohyby se přenášejí rovněž na ocasní ploutev. Tím dochází k využití její plochy a přilehlé plochy ocasního násadce při jejich bočních pohybech. Tak je dosažen pohyb vpřed , plavání.

Ocasní ploutev je tvořena horním a dolním lalokem. Je buď souměrná (homocerkní), nebo nesouměrná (heterocerkni). U souměrné jsou obě části (laloky) stejně velké, symetrické. U nesouměrné vstupuje pátěř do horního laloku a obě části (lalaky) jsou velikostně jiné, nesymetrické. Nesouměrnou ocasní ploutev mají z našich ryb jeseteři.

U ryb se souměrnou ploutví lze rozlišittyto tvary:

• Vypouklý (zaokrouhlený) – konec ploutve je zaoblený (např. sumec velký, piskoř pruhovaný).
• Vykrojený – je charakteristický různým stupněm vykrojení, čímž se od sebe oddělují symetrický horní a dolní lalok (např. kapr obecný, candát obecný).
• Uťatý – ocasní ploutev je na konci rovná (např. mřenka mramorovaná). Tento tvar je typický pro lososovité ryby, u nichž však vzniká až v dospělosti.

Ocasní ploutev může být sice vně souměrná, ale vnitřně nesouměrná. Je to způsobeno tím, že poslední ocasní obratel vybíháv urostyl, který je namířen šikmo vzhůru. Toto uspořádání má většina našich ryb. Může však být vně i vnitřně souměrná (difycerkní), kdy poslední ocasní obratel je umístěn v ose páteře (úhoř říční, mník jednovousý).

Řítní ploutev

Plní podobnou funkci jako ploutev hřbetní. Především slouží k udržení směru pohybu. Také u této ploutve je mnoho tvarových variant. Její okraj může být vypouklý, rovný nebo vykrojený. Výrazně dlouhou řítní ploutev mají cejni, mník jednovousý a sumec velký.

Tuková ploutvička

Je kožní útvar bez ploutevních paprsků. Je na hřbetě mezi hřbetní a ocasní ploutví u ryb lososovitých, síhovitých, lipanovitých a sumečkovitých.

Párové ploutve

Slouží k udržování rovnováhy a jsou aktivně využívány při změně směru pohybu. U některých ryb umožňuje jejich pohyb přivádět čerstvou vodu k jikrám v době inkubace (candát obecný).

Prsní ploutve

Tvar a velikost prsních ploutví jsou charakteristické pro různé druhy ryb. Někdy jsou nápadně zvětšené (ostrucha křivočará, vranka obecná). U vranek usnadňují pohyb po dně. U některých ryb jsou větší u mlíčáků (střevle potoční). Znakem dimorfismu jsou také u sumce velkého a býložravých ryb. U mlíčáků těchto druhů jsou první ztluštělé paprsky více vroubkované a ploutve na omak drsnější. Obranný reflex vzniklý roztažením paprsků byl již popsán.

Břišní ploutve

Mohou mít na těle postavení:

• – normální: jsou umístěny zhruba v polovině vzdálenosti mezi prsními ploutvemi a řítním otvorem (takto umístěné je má většina našich ryb),
• – hrudní: jsou posunuty výrazně dopředu a jsou těsně za prsními ploutvemi (např. u okounovitých ryb),
• – hrdelní: jsou umístěny před prsními ploutvemí (mník jednovousý).

Břišní ploutve chybí u úhoře říčního. Koljuška tříostná je má redukované ve dva tvrdé pilovité paprsky tvořící ostny. Hlavačka mramorovaná má břišní ploutve spojené v jeden přísavný terč. U lína obecného je jejich velikost a stavba znakem pohlavního dimorfismu.

Použitá literatura:

K. Dubský, J. Kouřil, V. Šrámek – Obecné rybářství (Informatorium, Praha 2003)
J. Hofmann, J. Novák – Akvaristika (X Egem Nova, Praha 1996)
S. Frank – Jak žijí ryby (Artia, 1977)